Původní lágr pro politické vězně na ­jihovýchodě Německa, který vznikl již 20. 3. 1933. Kromě komunistů a sociálních demokratů sem byli postupně směřováni Romové, homosexuálové, svědkové Jehovovi a další nevyhovující skupiny německých obyvatel. V r. 1938 to v souvislosti se zatýkáním během tzv. Křišťálové noci byli poprvé také židé.

S postupem války se tábor, přestože v něm pravděpodobně nikdy nebyla uvedena v provoz plynová komora, stal místem hromadného vraždění. Táborový velitel, Theodor Eicke, vytvořil systém teroru, který pak úspěšně přejímali další koncentrační a vyhlazovací tábory. V říjnu 1941 byly do Dachau přivezeny tisíce sovětských vězňů, kteří byli okamžitě zastřeleni. V následujícím roce byli nejprve v lednu odstraněni invalidé (odjeli na zámek Hartheim u Linze, kde byli povražděni) a počátkem října byli židovští vězni transportováni do Osvětimi. Pod Dachau v té době spadalo 36 velkých pracovních táborů, v nichž 37 tisíc vězňů pracovalo především v továrnách na zbraně nebo v kamenolomu. Od zimy téhož roku se v táboře začaly provádět pseudolékařské pokusy zahrnující experimenty s malárií apod., ty trvaly do konce války.

Koncem r. 1944 pracovalo v Dachau a satelitních táborech 30 tisíc vězňů. Před osvobozením počet vězňů v samotném Dachau rapidně vzrostl přílivem tzv. pochodů smrti z  pobočných a dalších táborů. V této době zahynulo obrovské množství lidí na tyfovou epidemii (některé zdroje uvádějí až 100 tisíc zemřelých). 26. 4. 1945 byla zahájena „evakuace" tábora, stihlo se jí však podřídit pouze 7 tisíc vězňů. O tři dny později byl tábor s 30 tisíci lidmi osvobozen. Z celkových 200 tisíc lidí, kteří táborem za dvanáct let jeho existence prošli, nejméně 60 tisíc zahynulo.