Dokumenty:
Fotografie:
Členové rodiny
Emil (nar. 26. 4. 1897 v Heřmanově Huti u Stříbra) a Josefína Klára (roz. Köserová, 23. 11. 1897) Löbnerovy byli oddáni v květnu 1923. První syn Egon se narodil 24. února 1924, druhý syn Vilém se narodil o dva roky později (13. 3. 1926). Bydleli v domě U Červeného srdce na dnešním náměstí Republiky v Plzni a později si nechali postavit vilu ve Schwarzově ulici (č. p. 50). Otec byl obchodník s exotickými potravinami a jinými vzácnostmi (firma se jmenovala podle původního vlastníka R. E. Erbena), mimo to obstarával na dvě stě čerpacích stanic v západních Čechách a byl členem židovské obce a místní sionistické organizace. Děti vyrůstaly v bilingvním prostředí - po roce se u nich střídala česky a německy mluvící chůva.
Příbuzní z Karlových Varů a Mariánských Lázní byli po zabrání Sudet nuceni se vystěhovat, odešli do Prahy. V dubnu 1939 byl strýc Walter označen za člena ilegální protinacistické organizace a uvězněn v Terezíně. Egonův mladší bratr Vilém v prosinci 1939 opustil zemi a odešel do Palestiny. V roce 1940 bylo židům znemožněno pokračovat ve studiu na středních školách. Egon se nadále scházel se svými přáteli – nejčastěji v Křižíkových sadech. Na podzim nastoupil v továrně na letecké součástky, ale byl propuštěn, když vyšlo najevo, že je žid. Nastoupil jako kreslíř v elektrotechnické firmě. Rodina Löbnerových se přestěhovala do Kollárovy 18, z jejich domu se později stal důstojnický klub Luftwafe.
18. ledna 1942 byli Egon, Josefína a Emil Löbnerovi odvezeni do Terezína. Egon zde pracoval v technickém oddělení, kde pomáhal s výkresy vodovodního systému v ghettu. Otec získal díky známosti s členem židovské samosprávy místo u tzv. špedice - přebíral chleba dovážený z pekárny v nedalekých Bohušovicích a předával jej dále do skladů v Terezíně.
28. 9. 1944 byli Egon a jeho otec deportováni na východ, transport Ek s 2 499 osobami dorazil do Osvětimi o den později. Při vstupní selekci bylo do tábora (Durchgangslager BIIc) vybráno asi 20% práceschopných mužů a žen. Ostatních 80%, přibližně 2000 osob, mezi nimi i Egonův otec, Emil Löbner, bylo usmrceno v plynových komorách v Březince. Z transportu se konce války dožilo 371 lidí.
19. 10. 1944 byl z Terezína vypraven transport Es s 1 600 osobami, kterým do Osvětimi přijela Josefína Löbnerová. Po selekci bylo do tábora vybráno 173, resp. 169 práceschopných mužů a žen. Ostatních 1158 mužů, žen a dětí bylo usmrceno v plynové komoře krematoria č. III v Březince. O osudu Egonovy matky se prakticky nedá zjistit cokoli bližšího, ale jedno je jisté, mezi 51 osob z tohoto transportu, které se dožily konce války, nepatřila.
Poté, co se Egon krátce po svém příjezdu do Osvětimi setkal v pobočném pracovním táboře Janina se svým strýcem Walterem, absolvovali společně tzv. pochod smrti až do Gross-Rosenu, kde byli každý zařazen na jinou práci, 14. února 1945 byl Egon převezen do bavorského Flossenbürgu. Díky svému strojnickému vzdělání zde mohl pracovat jako kontrolor v továrnách firmy Messerschmidt. V květnu 1945 byl tábor osvobozen armádou generála Pattona.
