Ehrlich Emil (24.12.1923 - 18.05.1944)

1. Plzeň
2. Databáze
3. Lidé
4. Osoby

Jméno:

Emil Ehrlich

Narození:

24.12.1923

Úmrtí:

18.05.1944, Osvětim
Chybí další informace.

Rodiče:

Ehrlichová Hermína (28.03.1896 - 18.05.1944) ,
Ehrlich Josef (29.08.1893 - 18.05.1944)

Pobyty

Transporty

Emil se narodil 24. prosince 1923 Josefu (nar. 29. 8. 1893) a Hermíně (roz. Weissové, nar. 28. 3. 1896 v Předenicích) Ehrlichovým. Jeho rodiče byli oddáni v červnu 1920. Bydleli v Bendově ul. č. 5 a vlastnili dva obchody s prádlem - jeden v sousední Hálkově a druhý na rohu Říšské a Sedláčkovy ulice.

Roku 1935 nastoupil Emil na II. státní čsl. reálku v Plzni, kde studoval až do okupace v r. 1939. Se spolužákem Karlem Matějkou se doučoval francouzštinu.

• "V obličeji byl bledý s četnými narůžovělými flíčky, dále trpěl chronickou rýmou. Do školy se snažil chodit, ale tyto neduhy jej silně trápily. Snažil se vše dohnat, a tak se vždy vyptával, co všechno jsme za jeho nepřítomnosti probrali, ale po poměrně krátké době se situace opět opakovala. Jinak chodil velmi pěkně upraven, rodiče o něho vzorně pečovali a snažili se o to, aby ve studiích obstál. Často jej do školy doprovázeli.
  Když německá armáda zabrala tehdejší budoucí Protektorát Čechy a Morava, chodil část školního roku do školy, ale pak byl ze studií vyloučen. Na to vyloučení se stále pamatuji. Toho dne jsme seděli při vyučování ve školních lavicích, na dveře zaklepal p. ředitel, vešel do učebny, pohovořil s vyučujícím profesorem a ten dále předal příkaz Emilovi, aby si sklidil věci do tašky a šel s nimi. Dveře se otevřely a za nimi stáli dva muži v kožených kabátech - tajná německá policie - Gestapo. Od té doby jsem Emila neviděl. Se spolužáky jsme tuto věc tajně prodiskutovali, příčinu vyloučení jsme tušili, poněvadž již v novinách byly v této době uveřejněny články o řešení židovské otázky. Nikdo ale ještě netušil, jaký hrozný osud tyto lidi čeká."
  (p. Josef Čipera, spolužák)
• "On byl celkem takový tichý chlapec. Nebyl nijak moc fyzicky vybavený, byl spíše slabší. Dost často marodil. Měl i nějakou vyrážku na ruce a za uchem ekzém, to si léčil dlouho, celou tu dobu, co jsem ho znal, a myslím, že se mu to nepodařilo vyléčit.
  V tercii jsem se s ním začal učit francouzštinu a on byl, dá se říct, tak lepší průměr na to učení, ale ta francouzština mu nešla. Proto jeho rodiče požádali paní profesorku Endrýsovou, která nás měla na francouzštinu, aby jim doporučila někoho, kdo by se s ním učil. A ona jim doporučila mě. Čili já jsem se s ním celý ten rok učil dvakrát týdně francouzsky. Učili jsme se tak, že po škole buď jsme šli k nám, já jsem bydlel v Dobrovského ulici, nebo jsme šli k nim do krámu, ten byl v dnešní Prešovské ulici. Prodávali tam prádlo, košile, svetry, vázanky - takovýto sortiment - a za krámem měli malou kancelář. Dostával jsem pět korun za hodinu. Tenkrát stála legitimace na tramvaj dvacet korun, takže jsem to měl na tu legitimaci. Na co si vzpomínám často, že na Vánoce v tom roce 1938 jsem od jeho maminky dostal dvě košile. A ty jsem dlouho měl a když jsem je nosil, tak jsem si na něj vždycky vzpomněl.
  Byl, dá se říci, nenápadný, ale kamarádský, takže s ním nebyly zkrátka žádné problémy. Všichni, co s námi chodili do třídy, my jsme tam měli čtyři děvčata, jinak to byli samí kluci, tak podle mě se k němu chovali dobře. To tenkrát vůbec nás nenapadlo něco o nějakém rasismu. Prostě byl to jeden z nás."
  (p. Karel Matějka, spolužák)
• "Erlíšek s námi chodil od primy. Byl z nás nejmenší, drobné postavy a měl nejvíce absencí. "
  (p. Libor Říšský, spolužák)
• "Vlasy měl hezké, dlouhé nehty. Chodil v pumpkách a měl podkolenky a ty mu stále padaly. Pamatuju si jasně, jak se je furt snažil natahovat, ale po chvilce mu zase spadly. Takový hacafráček ještě nosil a pruhovaný svetr. "
  (p. Pavel Hauk, spolužák)
• "Byl to tichý milý hoch menšího vzrůstu, bezproblémový, nenápadný, vždy upravený a slušného vystupování. "
  (p. Zdeněk Thoř, spolužák)

V době, kdy Emil nastupoval do kvinty, nezůstal na škole jiný žák židovského původu, na nějž by se zároveň vztahovaly norimberské zákony. Někteří na krátký čas přestoupili na praktičtější obory, dokud i odtud nebyli vyloučeni.

Po vystoupení z reálky pracoval Emil jako pomocný dělník. Jeho otec nadále, i když v podřadnější funkci, dohlížel na výrobu prošívaných dek a matka byla zaměstnána v domácnosti.

26. ledna 1942 odjel Emil a jeho rodiče posledním ze tří transportů vypravených z Plzně do Terezína. Během seřazování mu byla na krk navlečena cedulka T 115. Do téhož transportu byl zařazen matčin bratr a otec, kteří stejně jako prarodiče z otcovy strany, odsunutí 18. ledna 1942 transportem R, v Terezíně zahynuli. Po dvou letech a třech měsících v Terezíně, kde ztratili ostatní příbuzné, byli všichni tři 18. 5. 1944 deportováni na východ. V transportu Eb dorazilo do Osvětimi 1062 mužů a chlapců a 1437 žen a dívek. Byli umístěni v B II b - tzv. terezínském rodinném táboře.

Zdroj

• Projekt Spolužáci, seznamy sestavené v roce 2001 Radovanem Koderou na základě Terezínských pamětních knih a dalších pramenů (oddělení holocaustu Židovského muzea v Praze, archiv Památníku Terezín, archiv Státního muzea v Osvětimi a osobní rozhovory) poznámka: bydliště a zaměstnání označují stav těsně před deportacemi v lednu 1942.